Jdi na obsah Jdi na menu
 


Siancie -země hvězd...

22. 11. 2006

 

 

Je dáno těm, kdo ohněm zaplanou

že vzbudí zem do noci spoutanou

a pak se v prachu roztříští

pro tento pád a také pro příští

sen chci ti dát...

 

 

          Země bludných hvězd

 

     Osada na rozhraní siancijské pouště a větrného podhůří nebyla bohatá. Dzerham, majitel místního hostince, považoval za velké štěstí, když se u něj na noc zastavili poutníci. Ani to  nebývali lidé zámožní, ti by zamířili do panského domu. Jeho majitelka by je ve své samotě ráda přijala a pohostila - ať už panstvo vznešené rodem, či jen kupce se zajímavým zbožím. Na hostinského tedy zbývali obchodníci nižšího řádu, tu a tam nějaký posel, cestující řemeslník... Jinak musel vzít zavděk skromným výdělkem z večerního posezení místních nájemců pastvin a čeledi z domu.

     Toho večera však mohl být spokojen, ubytovali se u něj hned dva lidé v dobrých cestovních šatech. Pán vypadal jako učený člověk; vlastně i paní, pokud lze u ženy něco takového předpokládat. Přestože museli dlouho putovat venkovem, byla z nich stále cítit vůně měst v zátokách moří, vznešených domů se sloupovím, plných svitků a tabulek, domů, v jejichž zahradách, protkaných kanálky se svěží vodou, se vedou tajemné disputace o hvězdách... Zkrátka světa, o němž majitel bídné hospody a jeho věrní hosté jen občas slýchali od potulných tovaryšů a poslů...

     To se vždy sešli v nízké hliněné síňce, plné stolic a stolků, snad všichni chlapi z okolí; i mnohé ženy zaskočily pod různými záminkami, aby mohly naslouchat - a tím více se utržilo. Tovaryši a poslové vyprávěli rádi; opojeni svou důležitostí plnili dychtivé venkovánky úžasem a dávali si platit pití. Od těchto nových, asi vznešenějších hostů by však byla troufalost čekat něco podobného, nebo je dokonce obtěžovat svou zvědavostí! Přesto se v hostinci sešlo více lidí než obvykle, ale spokojili se s dohady, jakýmsi společným sněním. Dokonce mluvili nápadně tiše, aby ty nahoře, v pokojíku, nerušili.

    "Přišli asi před hodinou," odpovídal hostinský na dotazy. "Pán je jistě učenec, těch roztodivných věcí, co má s sebou! …a říkal, že jsou křehké. Paní bude opravdu jeho sestra - ne, nejsou to prchající milenci - jsou si nápadně podobní. A pomyslete, vůbec se nechovají povýšeně! Ne, opravdu, jsou moc milí a štědří… I když zas nebudou velcí boháči: koně mají dobré, ale vůz skromný."

     Zábava v hostinské místnosti prostě plynula, jak nejlépe mohla, když tu hostinský Dzerham ucítil na nadloktí ruku své ženy. Právě vyšla z malé zakouřené kuchyňky vzadu. Otočil se k ní, a když uviděl její oči, přeběhl mu po zádech mrazivý dotek  zlého tušení. Na nic se neptal, rychle předal obsluhu v síni podomkovi, a s omluvou, že ho oni vzácní hosté potřebují, se nechal zavést dozadu. Opravdu si myslel, že se tušená pohroma nějak týká jich… Ale pak uviděl na lavici v kuchyni schoulenou postavu  s rozcuchanými vlasy a srdce mu pokleslo.                  

     Jeho mladší sestra Mitja se  přede dvěma lety šťastně vyvdala z domu. Vzala si jednoho

z nájemců pastvin, dobrého člověka, který se ani nesháněl po těžce posbíraném věnu, hrdě si vědom, že ženu uživí. Teď byl právě se stádem v kopcích, to už patřilo k jeho údělu a Mitja si uměla poradit v domě sama.  Alespoň se tak dodnes zdálo...

      Co se mohlo stát? vířilo Dzerhamovi hlavou, když bral sestru kolem ramen a zvedl její chvějící se, uslzenou tvář. Oči měla plné upřímného děsu. Dříve, než se mohl na cokoli zeptat, vyhrkla: "Kchesi...!" A Dzerhamovo zlé tušení začalo nabývat určitější podoby…

     Kchesi byl správcem panského statku a mnohé se šeptalo o jeho hrubé zálibě v ženách. Ba vědělo se, že děvčata z čeledi musí leccos snést… Stížnosti by byly marné. Kchesi,  nejmilejší služebník zemřelého pána, byl pro paní statku nedotknutelný. Ničemu zlému o něm nevěřila, ač bylo známo, že k jeho zásluhám za pánova života patřilo shánět mu milenky... Stárnoucí paní žila jen pro vzpomínky, přibarvené a zjasněné steskem - a Kchesiho moc v kraji byla  bez hrází.

     "Kchesi..." chrlila ze sebe Mitja trhaně. ''Dlužil nám tebovou mouku za pomoc při sklizni. Už týden to odkládal, prý než se všechno spočítá… Teď vím, že čekal, až můj muž odejde do hor. Dneska najednou vzkázal, že si můžu přijít a když jsme byli v sýpce, poslal pacholka pryč. Prý pro plášť... ne, ten chlap věděl, že se nemá vracet!"

      Mitja zavzlykala. "Napřed sliboval, že dá víc mouky, když... Pak hrozil, že nás pomluví

u paní… Strčil mě na hromadu tebové kůry. Prosila jsem ho, ale zbytečně... Jak si to mohl dovolit, nejsem nevolnice ze statku, ale svobodná žena! A pak... jsem zahlédla nůž na řezání kůry, ležel tam. Vzala jsem ho, chtěla jsem mu pohrozit, že se bodnu, jestli..! Ale nestačila jsem …nic říct. On si nevšiml toho nože, neviděl ho, slepý dědek! Vrhnul se na mě a naleh´ přímo na něj...!"

     Mitja se otřásala v pláči, oči dvě propasti hrůzy... "Zabila jsem ho," naříkala, "zničila jsem sebe i muže! Tohle nám paní neodpustí..! "

     "Tiše," šeptal Dzerham, zděšený, bezradný, a tiskl Mitje ramena.

     "Jste si jista, že je mrtev?" ozval se náhle kdesi nad nimi klidný hlas. Jak se Dzerham i jeho žena skláněli nad Mitjou, nevšimli si, že hosté sešli z patra po zadních schůdcích... Teď stáli ve dveřích kuchyně a vážně shlíželi na krčící se provinilou rodinku.

     Dzerhamovi  se na okamžik zastavilo srdce. Ti dva cizinci, vzděláním náležející do světa vznešených a mocných,  vědí o činu jeho sestry. Všechno slyšeli! Strašlivá úzkost a bezmoc stiskla Dzerhamovi hrdlo a ochromila tělo. Cizí paní to  pochopila.

      "Nebojte se nás," řekla rychle, "jsme lékaři." Byla drobná a útlá, a její bystrá tvář vyzařovala porozumění bez mezí.

     "Třebas je ten Kchesi pouze zraněn," promluvil cizí muž k Mitje. "Možná ani ne těžce, strach rozšiřuje oči…" 

      "A kdyby těžce," dodala žena, " snad přece něco zmůžem…"

      "Musím toho člověka vidět, " rozhodl cizí lékař. "Mám hledat cestu sám..?"

     Teď se obracel na hostinského a Dzerham se mu konečně odvážil podívat do tváře... V očích, stejně jako v hlase cizince sídlila tichá, ale nezlomná autorita, vžitá tomu, kdo okusil ničím neředěnou moc nad lidmi. Ale nad ní převažovaly moudrost a důstojná pokora toho, kdo se moci dobrovolně vzdal… Dzerhamovu duši naplnila náhlá důvěra.

 

     Vedl cizince, pána i paní, zadní stezkou ke statku… Byla modrá pouštní tma probitá třpytnými klíny hvězd, písmem, jež lidé z pustin neuměli číst, ale věřili v moudrost jeho slov. A vlídnost... .     

     "Buďte při nás této noci!" prosil Dzerham hvězdy. 

     Došli k usedlosti… Úzká branka, kterou utekla Mitja, zůstala pootevřená.  Dvůr za ní byl prázdný, jen  z čeledníku doléhaly hlasy. Proklouzli vysokými veřejemi sýpky. Na kamenném výčnělku při dveřích stála lucerna, Dzerham ji opatrně vzal a pokročil dál...              

       V koutě, na hromadě tebové kůry, leželo cosi jako pokroucená loutka démona, jaká se nosívá při svátku Astamizu. Kchesi nevynikal mládím ani krásou, když byl zdráv, ale teď byla jeho tvář strašidelně stažená a špinavě bílá hedvábná košile na hrudi prosáklá krví. Na rtech měl růžovou pěnu… Ale jeho tep, třebaže slabý, ještě neutichl.

     "Snad ho zachráníme," řekl lékař, když se nad ním sklonil.

     "Mohu nějak pomoci?" zašeptal Dzerham.

     "Ano." Lékařova sestra ukázala na poloprázdný vak na tebovou mouku, který tu zapomněla Mitja. 

    "Všechnu kůru, co je od krve, dovnitř," radila, "nůž také -a navrch trochu mouky. Ať to tu nevypadá jako na bojišti!"                                             

   Sama pomohla bratrovi svléknout Kchesiho z košile. Rána vypadala zle, Dzerhamem, který zvedl hlavu od práce, to otřáslo.

     "Je už jen jediná možnost," řekl lékař tiše a jeho sestra přisvědčila. Oba se otočili k hostinskému, který pod jejich upřenými pohledy zapomněl dýchat. Lékař, klečící nad raněným, napřímil šíji.

     "Co teď uvidíte, nesmíte nikomu říci," pronesl a spodní proud jeho hlasu byl ve zvuk proměněná moc.

     "Slibuji," vydechl Dzerham stísněně.

     Panovačný třpyt v lékařových očích zakryl měkký stín. Dokonce se matně usmál na vylekaného hostinského. Pak rozevřel svůj kabátec a cosi vyňal zpod košile, svíral to v pěsti…

     Dzerham by vykřikl, ale ústa mu zahltil suchý závan posvátné hrůzy. Neboť mezi lékařovými prsty náhle  vytryskl proud světla... Ve tváři měl cizinec podivnou směs soustředění a odevzdání. Světlo bylo bělostné a zelenavé, nádherný hebký přísvit… Jako by do stěn sýpky na volání lidské tísně sestoupila hvězda. Ale její přítomnost nekonejšila, nýbrž zneklidňovala… Světlo zaplavilo Kchesiho hruď, chvíli setrvalo a ustoupilo, zmizelo v lékařově dlani. Dzerham si teprve teď uvědomil, že se třese po celém těle.

     Trochu ho zahřál kratičký, ale zářivý úsměv, který mu věnovala lékařova sestra. Pak se obrátila k bratrovi, který se na ni díval, jako by čekal posouzení svého díla... Soustředěně prozkoumala Kchesiho dech a tep a potom přikývla. Prohodili spolu pár cizích, melodických slov, při jejich uklidňujícím zvuku se Dzerham konečně vzpamatoval a zvídavě se podíval na raněného správce. A div, že nemuseli křísit jeho samotného...

 

     O hodinu později Kchesi spočíval na lůžku, obklopen zvědavými sluhy a lidmi ze statku.

      "Měl byste být vděčný Mitje, " říkal lékař káravě, "že po tom, co jste na ni strojil, vám ještě běžela do hostince pro pomoc. Kdyby mne za vámi neposlala, nic by vás nezachránilo." 

      "Ale mně se opravdu zdálo," zasténal Kchesi zmateně, "že mne bodla..."

       "To věřím," vzdychla shovívavě lékařova sestra, "že vás bodlo v hrudi. A ještě vás bodnout může, nepřiznáte-li svému věku patřičnou důstojnost a zdrženlivost..."

     "Ale podruhé už to může být naposledy," dodal vážně lékař. Kchesi zdrceně a užasle zabloudil očima kolem.

      "Ale co košile?" namítl plaše.

      "Tu jsme vám museli rozetnout sami," vysvětloval lékař, "abychom se dostali  k srdci. Nebyl čas vám ji svlékat, byl jste celý v křeči."

     "A krev?" špitl Kchesi.

     "Ta se vám spustila z nosu, " tvrdila lékařova sestra bez uzardění. "No podívejte se sám, vidíte snad na sobě nějakou ránu?"

 

 

    Ochotné ruce nadzdvihly Kchesiho, aby mohl pohlédnout na svou obnaženou hruď. Čeleď se upřímně zasmála jeho zmatku, jen Dzerhama opět zamrazilo, když viděl čistou kůži na místě, kde ještě před hodinou zela strašlivá trhlina... Zvedl oči, oba cizí sourozenci se dívali na něj. Lékařův pohled byl stále trochu vladařský, Dzerham si nebyl jist, zda mu přijetím tak zázračného daru nevydal něco ze své duše. Ale úsměv paní ho znovu upokojil, lehký, smělý, maličko šibalský a spiklenecký. Nevěřil, že by z tak čistého zřídla mohlo vycházet cokoli nedobrého…

     Příští hodiny mu daly za pravdu. Dojatý Kchesi obdaroval užaslou, ale moudře mlčící Mitju hned dvěma dalšími pytlíky mouky. Spokojená a štědrá byla i paní statku, odměnila se cizincům, a ti se v hostinci rozdělili s místními, kteří zas zahrnuli dárky je. Srdce všech jim byla nakloněna, po lékařově výstraze lidé doufali, že starý Kchesi už dá mladým ženám pokoj. A to znamenalo pro vesnici velkou úlevu.

      Dzerham se díval na ty dva, jak sedí v hostinské síni uprostřed nových přátel, tajemné bytosti ze vzdáleného světa, nedosažitelného jak říše hvězd. Přitom tak blízcí, nepovýšení, přátelští k obyčejným venkovanům. Mladá žena  k velkému potěšení všech sypala kolem sebe  příběhy z dalekých míst, z bezedných obzorů, které jim otevřela, kdykoli zvedla víčka. Její bratr tu a tam něco poznamenal jasným, pevným hlasem.

       Dzerham se sklonil nad stolem, když pokládal mísu ovoce a oči obou mužů se opět setkaly. Ty cizincovy už nespoutávaly mocí. Usmívaly se, trochu posměšně, ne však nad lidmi kolem, spíše samy nad sebou... Byl v nich odlesk dávno spálené slávy a hlubiny světlem vykoupených temnot,  nezkrotné sny, zrozené bez iluzí... Pod tím vším pak přísvit staré bolesti tvora obávaného a odmítaného, stopa přetrvávající úzkosti, s níž se dosud blížil ke každé lidské  bytosti... Světlo čímsi nebezpečné a přeci dobré, jak záře zbloudilé hvězdy, jejíž mocí vládl ...

       A Dzerham pocítil, že mu střípek své duše odevzdá docela rád.  

 

Nebezpečné hry hvězd

 

   Siancie je země pouští, ve dne vydaná napospas slunci a prachu, v noci chladu a hvězdám. V mnoha krajích Yagarského jihu lidé věří, že hvězdy jsou děti dobré Anstrei, milované bohyně pramenů. A Sianciové navíc věří, že hvězdné Anstreiny děti občas sestupují na zem, aby pomohly lidem ve věčném zápolení s žízní, bídou a zvůlí mocných. Mnozí viděli hvězdný roj mířící k zemi noc předtím, než se v oáze Attama objevili dva cizinci, bratr a sestra.            

    Přešlo pět okruhů velkého měsíce a v poradním domě mocného města Higorty se důstojně odění muži skláněli nad stolem jak vojevůdci nad mapou. Jeho modrá deska pokrytá sítí tenkých stříbrných čar ostatně mohla válečnou mapou být, spíše se jí měla brzy stát. Hrací deska pro posvátnou hru Echer, při níž se pomocí zlatých kamenů napodobuje postavení a pohyby hvězd. Kdo ovládne stříbrnou síť, než slunce odměří hodinu, stane se vítězem. Pravidla hry Echer jsou složitá jako samo hvězdné soustrojí. Spletitost nesčetných variací a tajemnost té hry přivedla kdysi dávno učence k přesvědčení, že jejím prostřednictvím mohou bohové promlouvat a vynášet svůj soud. Co se v barbarských zemích západu řešilo posvátným soubojem na meče, bylo zde, při okraji Siancijské pouště, často rozhodnuto u hracího stolku. Jako dnes...

Zatímco povolaní soudci rovnali zlaté hrací kameny, do pohodlného křesla usedl muž ve zlatě a modři. Shanerdim, mladý vzdělanec, mistr Achurova řádu a nepřekonatelný hráč Echeru, zvítězil pro své město v bezpočtu posvátných partií. Dnes by měli bohové zvláště přát jemu, jak soudili mnozí v síni. Vždyť jeho sokem je cizinec, který se sám přiznal, že byl kdysi démonem, a kdož ví, není-li jím dodnes.

Tajemný Inn za pět okruhů velkého měsíce změnil vyprahlý kraj Attamy v rozkvétající zahradu života. Dal jí pět nových, na vodu bohatých studní, které kázal kopat na nepravděpodobných místech způsoby dříve neznámými a do hloubek, jež se jistě vymykají lidským možnostem. Větrem poháněné věže z nich teď čerpají nejvzácnější bohatství a koryty vyloženými glazovanými dlaždicemi, aby ani kapku nevsákla poušť, je rozvádějí k novým sadům. Z ubohé Attamy, která ještě nedávno kupovala od šťastnější Higorty vodu, se stával nebezpečný soupeř stoupajícího věhlasu.

Představeným Higorty se už dlouho zdálo záhadné dění v Attamě podezřelé a ptali se, jakéže síly se za ním skrývají! Attamští zarytě tvrdili, že jejich stavitel je hvězdou, která sestoupila ze svých sfér. Legenda však padla, když Attamští o svátku studní nabídli Innovi za manželku samotnou kněžku Anstrei, pannu jménem Anfreas. Podle bájí totiž hvězdy, které uzavřou na zemi sňatek, zůstávají... Tehdy Inn sám přiznal, kým kdysi byl: démonem, který si podroboval, lámal a ničil duše lidí!                                                

Prý se dobrovolně vzdal zlé cesty a přijal za paní Anstrei. Attamští by na to jistě přísahali. Snad podlehli tajemnému vlivu jeho sestry, pěvkyně a kouzelnice slov, která dovedla z odhalení Innových zločinů vytěžit legendu mocnější, než byla ta nebeská. Jeho pochybné umění vydolovat ze země vodu proměnila v důkaz odpuštění a přízně patronky pramenů. Vždyť koho by si měla Anstrei oblíbit, ne-li muže, který se z vlastní vůle odvrátil od temnoty...?

Vlivní občané Higorty nadšení Attamských nesdílejí. Obvinili Inna, že vodu, již přivedl do Attamy, uloupil pomocí kouzel z jejich přebohatých zdrojů! Královský soud ovšem k tak jednoznačnému závěru dojít nemohl: důkazy scházely a Innova legenda byla příliš uhrančivá. Nezbylo než povolat bohy pomocí posvátné hry Echer.

Mistr-hráč Shanerdim, navzdory svým schopnostem a víře v souhlas bohů, pociťoval neklid, když čekal na svého soupeře. Je pravda, že Inn měl a snad ještě má moc nad lidskými dušemi? Když byli Attamští se svou pří  u soudu v sídelním městě, došlo k podivné události.

Jejich poselstvo vedla ona Anstreina kněžka Anfreas, někdejší Innova nevěsta při sňatku, z něhož dík čarodějově upřímnosti sešlo. Anfreas se ujala člověka, který upadl na ulici, a ošetřovala ho. Dva dny krutě trpěl v horečkách: v blouznění vypluly na povrch ztajené úzkosti a pochybnosti jeho mysli. Ze zmatených slov a náznaků Anfreas vyčetla, že u dvora se chystá vražda významného muže.... Jenže Anstrein zákon káže lékařům pomlčet o tom, co bylo vysloveno nemocnými. A proto Anfreas sama vydráždila Inna, aby proti ní použil svou strašnou moc a přinutil ji promluvit. Tak bylo vraždě dvořana zabráněno...

Přestože stál proti Attamským, nemohl se Shanerdim ubránit soucitu při pohledu na mladou ženu v bílém šatě Anstreiných zasvěcenek. Pečlivě tu dohlížela, aby tábor Attamských nebyl zkrácen na svých právech, ale v její tváři s hrdými rysy pouštního lidu ležel stín. Kolik pokoření a hrůzy musela zakusit od muže, kterému ještě nedávno chtěla odevzdat svou lásku a svůj osud! Shanerdim se v duchu otřásl, když uviděl přicházejícího soupeře. Všechna úcta Anfreas, že po tom, co se stalo, překonala svůj děs a zůstala Innovým spojencem pro zájmy Attamy. Vyhnula se ale jeho pohledu, když se přiblížil, odvrátila tvář.

Inn jako by na okamžik zaváhal, a pak se s majestátním klidem otočil k Shanerdimovi, který vstal. Inn sklonil hlavu a mladý mistr to gesto opakoval, cítil, jak se mu chvějí ruce a musel přivřít oči. Oba se posadili. Shanerdim nepřekonal zvědavost a znovu vzhlédl. Jen matně vnímal tvář s cizími, neobvyklými rysy a slabý úsměv na rtech: nade vším panovaly dvě temné hvězdy, z nichž přesto vyzařovalo světlo, spousta světla. A také úsměv, velice hořký, trochu posměšný... Inn sklopil oči, asi poznal, že jeho soupeře zneklidňují. Nechtěl mu zřejmě překážet v soustředění, celý jako by se stáhl za neviditelnou hradbu. Shanerdimovi se ulevilo, mysl měl najednou svěží a jasnou. Inn mu dal mírným gestem přednost, a tak Shanerdim začal.

Ještě neměl tak bystrého a pohotového soupeře. Inn sahal po kamenech bez velkého rozmýšlení. Využíval Shanerdimových pokusů ve vlastní prospěch, když mu soupeř někde zavřel cestu,  bleskurychle změnil načatý obrazec v něco docela jiného a připsal si další vítězství. Mladý mistr náhle pocítil, že je pomalý, jeho rozum byl těžkou obrněnou lodí, která se vlekla za lehounkou bárkou soupeře, nesenou proudem tajemné a zřejmě  neomezené obrazotvornosti. Inn hrál s lehkomyslností dítěte a přesto byl nedostižný. Zvítězil naprosto bez námahy...

Shanerdimovy ruce ztuhly, když zlatý gong ukončil partii. Neodvažoval se pohlédnout na přední muže Higorty, které dosud nikdy nezklamal.

"Byl jste skvělým soupeřem, pane," slyšel hebký Innův hlas. "Leč touto hrou promluvili bohové a ti přeci nemohou lhát. My jsme vám vodu nekradli."

Shanerdim strnule zvedl hlavu. Už sedm let neprohrál v posvátných partiích, ani v těch soukromých. Jeho učitel mu vštěpoval, že hráč, který příliš spoléhá na zásah vyšších sil, je špatný hráč. Musí si uvědomit, že je to naopak on, kdo svou dovedností pomáhá bohům zvítězit v jejich přích. Bohové Siancie jsou mocní, ne však všemocní v boji s tmou... Čaroděj Inn klidně pokračoval: "Bylo by mi ctí, zahrát si s vámi někdy jako s přítelem.”

  Shanerdimovi se nahrnula krev do hlavy. Jak to může vyslovit tvor, který nepatří ani mezi lidi, který mu vzal věhlas neporazitelného, zmařil posvátné poslání, na něž se připravoval tolik let?! “My dva nemůžeme být nikdy přáteli, pane," takřka vykřikl. “Snad nejste zloděj, ale jistě čaroděj... a jako takový byste měl být souzen bohy i lidmi...!"

   Inn se zvolna opřel  v křesle. Asi nebyl poprvé takto odmrštěn. "Postavím se před váš soud," řekl tónem, který Shanerdimovi zastavil dech v hrudi, "když teď nade mnou zvítězíte. Chcete zadostiučinění pro svou poraněnou pýchu? Nabízím vám soukromou partii, osobní souboj nás dvou, chcete-li. Ale musíte do ní vsadit sám sebe, stejně jako já."

  Shanerdimova takřka zamrzlá krev se znovu rozproudila. Nemyslel v té chvíli na nebezpečí, ale na novou, zázračnou možnost zahladit své selhání, své otřesené postavení, obnovit svou vážnost v očích všech. Už dávno žádali vzdělanci ze všech koutů Siancie, aby jim démon z Attamy byl vydán! Zatím byl nedotknutelný, soudržnost a oddanost lidí  z pouště ho chránila. Nyní se sám nabídl moci osudu... a Shanerdimova umění.

"Budu hrát," prohlásil Shanerdim.

Kdyby se podíval do tváří Higortských učenců, snad by pochopil, že u nich tolik neklesl pro jednu prohru, že o něj mají starost... Byl však příliš v zajetí vlastních vášní, neslyšel a oči upíral jen na hrací desku. Jemně setřásl z ramene ruku svého starého učitele, který se mu pokoušel domluvit. S horečným leskem v zorničkách sledoval, jak soudci urovnávají hrací kameny a chystají se odměřit čas.

Inn zatím klidně spočíval ve svém křesle, jako by se ho vzrušení kolem netýkalo. Jen jednou zalétl pohledem vzhůru, k přízračně bledé Anfreas, která zjevně nevěděla, co si v této vypjaté chvíli počít. Běželo také o zájem Attamy, ale zároveň to bylo příliš osobní, než aby měla pravomoc zasáhnout, příliš osobní... V Innových očích na okamžik zableskl úsměv plný zlověstného ohně i hebkého světla. Odmítl přednost, kterou mu Shanerdim čestně nabídl.

Mladý mistr učinil první tah. Tentokrát byl souboj  pomalejší, Inn více váhal a Shanerdim si připsal několik pozoruhodných triumfů. Přesto neměl klid. Cosi jako by ho varovalo, že partie je i tak v rukou soupeře. Výsledky byly dosud víceméně vyrovnané, až příliš... připadalo mu to umělé, záměrné. Žena v bílém, která stála o pár kroků dál, však vůbec nepochybovala.

"Nikoliv bohové, ty  máš právo posunout kameny osudu, Anfreas,” říkaly jí Innovy jiskřící oči s nebezpečným úsměvem na dně. “Tak suď: Mám se podrobit, vzdát se těm, kdo se mne bojí a proto i nenávidí? Bojíš se mne i ty, Anfreas....? Bojíš se dost, abys jim mne dala? Protože jestli mne necháš zvítězit, vydáš mi zde toho muže. Bude můj. Máš o něj strach?"

    Anfreasiny rty se chvěly. "Ty prokletý, proradný!" křičela v duchu. "Sejmi to ze mne, nemáš právo mne tak mučit! Nechci rozhodovat tvůj spor!"

    "Je to náš spor, Anfreas. Nehodlám žít na dosah tvého němého opovržení. Jako zločinec, který dostal z laskavosti bohů milost, ale nikdy už se nemůže očistit, věčný dlužník... Ty sama jsi prohloubila míru mých vin! Použila jsi mne jako nástroj na špinavou práci, abys mohla zůstat čistá, abys neporušila jediné slovo Anstreina řádu..! Donutila jsi mne být znovu na chvíli démonem, když ses vydala mé moci, obětovala jsi nejen svou, ale i mou duši. Víš to? Nebo sis myslela, že tu mou už nic neznečistí? Anfreas, udělala jsi to opravdu jen proto, abys zabránila zločinu?"

   Kameny kloužou pod štíhlými prsty hráčů. Shanerdim je teď o krok napřed, ale Inn jako by si toho ani nepovšiml. Oči Anfreas jsou plné hořkosti...

"Ano, přiznávám, důvodů bylo více. Když jsem tě přinutila zranit mne, doufala jsem, že hrůza navždy vypálí plevel v zahradě mé duše. Býval pěstěným květem, láskou k tajemné bytosti, již jsem považovala za příchozího z hvězd. Ale on ve skutečnosti vystoupil z hlubin, o nichž jsem ani netušila, že jsou... Vím, že jsem se oklamala sama... a sama si za to také vyměřila trest!"

“A mne jsi pasovala na kata. Jaká čest! Měl jsem právo určit tě na oplátku soudcem, Anfreas!"  Poslední záblesk výzvy a sklopil víčka.

Anfreas jako by se probudila z očarování. Pohlédla na hrací desku a pak na sluneční hodiny za arkádou na nádvoří. Shanerdim byl teď napřed o celých pět kroků, jeho pobledlá tvář zrůžověla  rostoucí sebejistotou. Stín na hodinách se hrozivě blížil k cíli... Anfreasinu hruď sevřel mráz. Je pozdě, Inn promeškal svůj čas kvůli němému souboji očí. Jako pravá kněžka dovedla oběť do konce, ne však svoji... Ach Anstrei, proč vlastně? Tolik ji pobuřovala jeho nestoudná troufalost, že si činil nárok na světlo a nehodlal o něj prosit jako o almužnu?

To ona, slepá, ho stále vracela do tmy, dohnala i k šílené partii o život a duši, jíž proti sobě bezpochyby znovu popudil bohy. Připravila ho i o naději očistit se žitím. Jestli prohraje, bude usvědčen lidmi a zabit, zemře jako démon a jako démon stane před bohy. I kdyby se dobrá Anstrei slitovala, sotva ho jediná před nimi obhájí... Anfreas sevřela opěradlo křesla před sebou, až rákosový rám zaskřípal.

Inn zvedl oči a její zoufalý pohled se do nich zabodl jako šíp do terče.

"Inne, jestli je nějaký způsob, nějaké kouzlo, jakékoli, užij ho a vyhraj! Dej mi, co jsem nedala já tobě, naději... čas..." 

     Jeho rty sebou škubly náznakem úsměvu a z očí se vyřinula záplava světla, až Anfreas mimoděk zalapala po dechu. Jako by byla bohyní a pouhou myšlenkou způsobila výbuch sopky, dala vzplanout novému slunci... Dotkly se jí paprsky nekonečné radosti, trochu trpké, ale o to hlubší a vděčnější... s příměsí chlapeckého šibalství. V tu chvíli věděla, že i kdyby teď prohrál, nelitoval by toho, co vyvolal. Může vůbec pozemská žena přijmout takový hold?

Innovy ruce se znovu chopily zlatých kamenů hry Echer. Náhle byl vševidoucí. Jediným pohledem obsáhl celou desku a proměnil ji v písmo, jemuž rozuměl jen on. A pak z něj před bezmocným Shanerdimovým zrakem poskládal slova vítězství...

Dlouhý podvečerní stín překryl znamení na slunečních hodinách a jeden ze soudců to ohlásil úderem na zlatý gong. Všechno zkamenělo. Jen ze Shanerdimových úst se vydral slabý šelest, jako by z něj odešla všechna síla. Sesul se do sebe a zmenšil v náhle příliš velikém křesle... Oči upíral na zlaté kameny na desce, snad se jich chtěl zachytit před pádem do propasti. Prohrál. Sám sebe... Bázlivě trhnul rameny, jako by očekával ránu, když se muž na druhém konci stolu pohnul.

"Neboj se," řekl Inn tiše. "Nežádám tvou duši ani tělo, neublížím ti. Jsi svobodný." Shanerdim prudce a nedůvěřivě zvedl hlavu. "Ano, jsi volný," opakoval Inn a díval se mu do očí. "Doufám jen, že jsi pochopil, že stojíš za víc, než za vítězství v této hře, že jsi víc, než jen zlatý kámen na poli cizích zájmů. I kdyby to byli bohové. Už rozumíš? Nejsem sice tvůj mistr ani přítel, ale někdo, kdo příliš dobře zná cenu lidské duše... Kdybych nevyhrál, snad bych ti to řekl svou smrtí."

      "Pane," zasípal Shanerdim ztěžka, "jak mohu splatit..."

      "Nic mi nedlužíš, Shanerdime. Vzdávám se tě. Ale nezříkám." Inn povstal a nebezpečné světlo jeho očí naposled zasáhlo Shanerdimovu tvář. Pak odešel.

        Sluneční hodiny na nádvoří odpočívaly v chladivém tichu, setmělo se. Síň, kde se hrálo, byla dosud plná vzdělanců a předních občanů Higorty. Ve vzduchu se vznášela vůně sladkostí a vína. Snad pili na smutek z prohry v posvátné partii, snad spíše na radost a úlevu ze Shanerdimovy záchrany.

   "Nebojte se o mne, jen potřebuji chvíli přemýšlet... sám..." Shanerdim stiskl ruku svému starému učiteli a ten přikývl. Mladý mistr prošel arkádou a sestoupil do zahrady. Chladný dech noci byl příjemný, zvláště když se mu ještě točila hlava... Nikoli z vína. Neslyšel za sebou kroky, tušil, že starý muž dosud stojí pod arkádou a doprovází ho starostlivým pohledem.

   "Ubohý, dobrý mistr...”  Hlas, který k Shanerdimovi dolehl odkudsi zblízka, zdál se být součástí nočního větru, a přece měl tělo... Na kamenné lavici se něco pohnulo a ze stínu vystoupil stín. Ženská postava v tmavých šatech podivuhodně splývala s nocí. Tohle nebyla bělostná Anfreas... "Chudák váš učitel..." opakovala. Asi také přihlížela osudné partii a on si jí nevšiml, nevnímal v ty chvíle skoro nikoho...

  "Já vím," přiznal konečně, "způsobil jsem dnes svému mistrovi velkou úzkost a bolest... " odmlčel se. Mluvit dál bylo zbytečné.

   "Znám, jaké to je," řekla žena, "vidět někoho vám blízkého hrát smrtelně nebezpečné utkání, a nesmět zasáhnout. Jedna z nejstrašnějších věcí, jaké lze od milujícího člověka žádat..."

Přikývl a usedl na kamennou lavici vedle ní. Najednou mu nevadilo, že není sám. Její přítomnost byla příjemně nevtíravá, jako vánek, který mu chladil čelo. Byla vtěleným hlasem, hebkým, mírně drsným, jak vzdálené poryvy z pouště s příměsí písku a odkrytých vrstev vědění.

   "Obávám se, že svého učitele ještě zklamu," přiznal jí s povzdechem. "Nedovedu si představit, že bych ještě kdy usedl k posvátné partii. Ani ne proto, že by mi připomínala mou dnešní prohru a strach, ale... připadá mi teď všechno tak prázdné..."

   "Dotkl jste se ohně," promluvila tiše, "živého plamene - a nesežehl vás... Jen vás už nebaví hrabat se  v popelu po cizích požárech. Echer je jenom hra. Hvězdy jsou skutečné..." 

Zamyšleně nadzdvihl obočí. Rozuměla snad onomu tak nesdělitelnému, že se pro to cítil sám na světě? Zvrátil hlavu nazad. "Zdá se mi," říkal s očima ponořenýma do nebeské klenby, "jako by všechno začínalo znovu, nebe i země... můj život... od ničeho. Stále žasnu nad tím, že mne opravdu propustil..."

   "Nikdy neměl v úmyslu vybrat si vaši sázku," řekla. "V té hře mohl ztratit vše... nebo získat mnohem víc, než tušíte. Vyhrál. Měl z čeho rozdávat. A přece vím, že by vás chtěl."

   "Řekl, že se mne vzdává, ale nezříká," poznamenal Shanerdim váhavě. "Cožpak si opravdu myslel..."

"Že byste se k němu svobodně a dobrovolně vrátil?" dořekla, co se on neodvážil vyslovit.

    "Ale to je šílená myšlenka, nemyslíte?"

Chvíli počkala a její hlas byl opět jako vzdech nočního větru. "To nemyslím."

    Najednou vstala a bez rozloučení odcházela zahradou - útlý stín mezi stíny. Neměl dost vůle ji zadržet, jako by ani pořádně nevěřil, že je hmatatelná. Matně ji zahlédl na sloupové terase zadního křídla domu... Zůstal na kamenné lavici, tiše a trochu strnule, než ho vyrušil sluha s lampou.

   "Kdo teď bydlí v hostinských pokojích v zadním křídle?" zeptal se ho.

    Sluhu překvapilo, že to neví. "Váš soupeř, mistře, se svým doprovodem."

   "Inn..." Nebyla to otázka, ale sluha svědomitě přikývl. Když se od hosta nedočkal dalších slov, diskrétně se vzdálil.

Ještě chvíli setrval Shanerdim v nehybnosti. Pak vstal. Když kráčel napříč zahradou, měl pocit, že  se  naposledy dotýká bezpečné a pevné země. Ale nic už ho nemohlo zadržet.

Pod arkádou hrací síně stál starý učitel a díval se do sadu. Jen náhodou zahlédl mezi bílými sloupy zadního křídla postavu, jejíž pohyby důvěrně znal. Ruka s číší vína mu bezmocně poklesla. Se směsí smutku, úzkosti i závisti pozoroval, jak stín prochází sloupovím ke dveřím domu. Ty se  otevřely - malý záblesk světla ve tmě. Shanerdim byl očekáván.

Starý učitel nechal vyklouznout z prstů skleněnou číši. Dopadla na mramorovou podlahu a rozbila se. Vzduchem pronikl tříštivý zvuk jako hlas zlatého gongu, který přerušuje hru. Teprve teď partie skutečně skončila.

 

 

Dary hvězd

 

     Tereienův dům na pobřeží Siancie skýtal utěšený pohled plný půvabu a harmonie. Sladění chladivé modři a radostné žluti v zeleni uměle zavlažovaných zahrad přímo volalo k bytí v jeho překypujícím bohatství. Málokdo by uvěřil, že nepříliš daleko za tím kvetoucím pásem břehu začíná jedna z největších a nejdrsnějších pustin, v jakých je dáno lidem žít... A lidé po věky snášejí ten úděl, snad z vůle bohů, kterým se klaní, snad nějakého ještě většího řádu, který káže životu bojovat o každou stopu území proti nepřátelské prázdnotě.

      V Tereienovi to vždy probouzelo úctu, třebaže to příliš nechápal. Konečně, on si naštěstí mohl zvolit. Jeho předkové dobyli tento kus země  mezi mořem a pouští na lidu starším, než Linaitské kmeny, k nimž patřila většina obyvatel písčin. Na kultuře tak dávné, že když ji poznal okolní svět, byla už v úpadku.

     Nebylo ani těžké ji přemoci, poddala se takřka bez odporu síle mladých a výbojných národů. Se shovívavou a skoro útrpnou odevzdaností znaveného stáří, které postupuje místo bláhovým dětem úsvitu... Když Tereienovi předkové vpadli do její nejtajnější svatyně, přijala je kněžka s téměř mateřským úsměvem.

     "Jste očekáváni,"  řekla, " vejděte a zvolte si: co si vezmete, to si vezme vás..." Pak odešla a nechala je samotné, opojené úžasem uprostřed pokladů. Co si vezmete...

     Tereien špičkami prstů pohladil nerovný okraj nádoby. Tohle jediné se nenabízelo dychtivým rukám. Jeho děd to objevil náhodou, ukryté ve skalní puklině, když se snažil zjistit, kam uniká vzácná vláha z kamenného vodovodu. Stálo to tam, na plochém výstupku uprostřed dávno zasypané jeskyně, jako modla ve svatyni. Muselo to mít výjimečné postavení a význam, podivná, skoro půvabně neforemná věc z tmavého silného skla, jako by pro zpevnění obtočená stříbrnou spirálou  v podobě  hada. Hada s kalně zelenavým okem, stejně matným a neurčitě zbarveným, jako nádoba sama.

     "Jak sdrátovaný džbán..." vyjádřila se jednou neuctivě jistá Tereienova sestřenka. Opravdu to trochu připomínalo způsob, kterým chudáci z pouště udržovali pohromadě prasklé nádoby. Co si vezmete, to si vezme vás...

     Už Tereienovi předkové okusili chuť toho zvláštního okouzlení světem, který sami vyvrátili. Či spíše který před nimi ustoupil, jako moře při odlivu a zanechal jen prázdné lastury plné vzdáleného zpěvu, jež neskýtá odpovědi. Snad je to právě tím, že Dávní s námi nebojovali… říkal si někdy Tereien. Snad kdyby zápasili, dali by se nám více poznat. Ale oni nám hodili k nohám své poklady a ztratili se v písku, co pouhá pouštní vidina. A jejich potomci ? Lidé tiší, až příliš tiší, jakoby zaposlouchaní do hlasu přesypů, větru a mořského příboje... Mírumilovní, pokorní a přitom nepřístupní, jak ticho samo.

    Tereien měl štěstí. Snad proto, že se coby potomek vítězů nepovyšoval, snad pro jeho upřímný obdiv ke světu Dávných... ho lidé z pustin pustili k sobě blíže, než kohokoli jeho krve. Rád s nimi rozmlouval a tu a tam zachytil i drobné jadérko, malou perličku z lastury záhad. Zdá se, že i paměť národů se časem scvrkne, jako sušené ovoce. Ale stále voní a chutná...

    Však ti hrdí dědicové vítězů, kteří dnes přijdou na jeho slavnost, kteří tak blahosklonně pomlouvají jeho přílišné přátelství k lidu pouště, i oni prahnou po tom kouzlu. Proto přijdou, aby se ho nadýchali, osvěžili tajemstvím vyprahlost vlastního bytí, proti němuž je i poušť

zahradou. S blahosklonnou a přesto stěží utajitelnou dychtivostí. Má jim co nabídnout  v tomto vzácném výročí svého narození...

    Před jedním okruhem velkého měsíce s sebou přivlekl z města dva cizí mladé vzdělance, bratra a sestru. Oba byli docela obeznalí ve starých písmech. Zavřel se s nimi mezi nashromážděné střípky času, šťastný, jako dítě při svých hrách. Podařilo se jim zčásti přeložit pár útržků mladších spisů...  A vysvobodit z mlčení slova jedné nesmírně staré písně v řeči, kterou zřejmě už nikdo nezná a která je sladká i trpká a vonná jak víno...

     Cizí mladá žena k té písni dokonce složila hudbu a bude ji zpívat se sborem domorodých sluhů. Je vůbec podivuhodné, jak záhy si je dokázala získat, ty mlčenlivé, ona, dcera vzdálených pevnin... Dokonce jí dali něžné jméno ve svém nářečí, které znamená "Plamínek". To pro její ohnivé vlasy.

     Tereien přejížděl prsty po tvaru hadí číše a usmíval se. S pomocí Plamínku a jejího bratra dnes unese hosty na vlně snů do moci Tajemství... Nechá před nimi ožít stará mystéria v jejich neproniknutelné síle...

   Všechny švadleny a služky z domu už si pár dní hrají se štočky bílého hedvábí, spotřebovaly ho ohromné množství. Šijí se řízy podle starých fresek a váz a Plamínek tomu velí. Muži zas pod vedením mladého učence Inna chystají světelná kouzla s ohněm a upravují velkou terasu v pobřežních zahradách na nebývalé představení... Uprostřed ní už stojí nízký kamenný sloup, obklopený ze všech stran kanálkem, jak pevnost příkopem. Je připraven pro hadí číši, nejtajemnější ze všech skvostů.

    Tereien s úsměvem obrátil tvář. Alejí sloupů se k němu blížila jeho oblíbená služebnice Linali, potomek Dávných. I jí radostně jiskřily oči.

      Mnozí by možná řekli, že se přivádím do nebezpečí, napadlo Tereiena, když připomínám těmto lidem jejich někdejší slávu... Ohrožen se však necítil, od dětství důvěřoval těm, mezi nimiž žil. A dosud nebyl zklamán... Lidé z pouště udělají více z náklonnosti, než pod nátlakem síly.

      Opatrně vzal číši a vložil ji do štíhlých snědých dlaní Linali: "Vzkaž Plamínku, ať je na ni opatrná." A dodal: "Škoda, že nevím, nač to tví předkové užívali."

   Linali s upřímnou lítostí v očích pozvedla ramena.

   "Budiž," usmál se Tereien, "odevzdávám vše fantazii Plamínku. Slíbila mi překvapení, jako dar    k dnešnímu dni."

     Linali přisvědčila a odcházela sloupovím, nádoba v rukou jí dodávala vznešenost kněžky. Možná je to jen číše na nějaký obřadní nápoj, nebo oběť jakýmsi skalním bůžkům... přemýšlel Tereien, docela obyčejná věc... a já tu jen bláhově sním...

      Předměty z mnohem vzácnějších kovů, lepšího skla a čirých drahokamů ležely na dosah, když jeho předkové dobyli tuto zemi. Kdo by se namáhal skrývat jeden celkem ošklivý střep?

  ...Ne, navzdory všemu, v té číši bylo tajemství a on si neuměl představit dost veliký a posvátný účel pro ni. Byl docela zvědav, co stvoří Plamínek svou obrazností.

     

                                                                 *    *   *

 

     Večer byl skutečně slavností tajů a čar. Tereienovi hosté byli příjemně vzrušeni, když je  v zahradách, ozářených prastarými lampami, přijali služebníci v šatě z těch dob. V zářících výklencích a mezi sloupy se skvěly poklady, ukořistěné Dávným... Jen široké prostranství v dolních zahradách bylo dosud prázdné. Až když se společnost pohodlně usadila na postranních terasách, cosi se dole pohnulo.

     Prostranství začali zaplňovat lidé v prostých bílých řízách, v naprostém tichu a bez světel. Mezi hosty to zašumělo. Cosi znepokojivého bylo v té podívané, tak nepodobné obvyklým "zábavným kouskům barbarů". Tereien se rozhlédl po vinících toho překvapení, ale žádného z těch dvou neviděl. Asi dohlíželi na všechno zblízka...

   Lidé v bílém se postavili k okrajům toho velikého jeviště, nedbale posedali na kamenné zábradlí kolem a kmeny nízkých, při zemi se plazících stromů Mijo. Jako by se chystali k nějaké vlastní slavnosti,  vůbec se nestarali o panstvo nahoře. Naposledy vstoupili na prostranství muži s velkými kamennými nádobami v rukou a poklekli u nich ve dvou řadách, jako sochy, střežící pradávné svatyně.

    Odkudsi se ozval zvuk fléten, bubínků a dřívek. Z kamenných nádob náhle vyšlehl oheň, připálil louče v rukou mužů a od nich vzplanuly stružky v dlažbě, kterými obvykle proudila svěží voda. Někteří  z lidí v řízách vstoupili do té zářící sítě, vstříc průvodu, jež vyšel z houštin.

   V jeho čele kráčela tanečním krokem drobná a útlá, bělostná postava a v rukou nesla hadí číši. Tereien poznal Plamínek, měla na sobě jednoduchou řízu a sandály jako ostatní a cizokrajné kadeře zakryté pruhem stříbrem protkané látky.

    Zvuk bubínků a dřívek zesílil a z úst Plamínku konečně vyšla slova, tajemná melodická slova ztracené řeči. Její hlas byl podivný, jako by ze stejné materie, co hadí číše, temný, jak hvězdný pohár nebe a zvláštně drsný. Její pohyby splývaly s jeho rytmem a od nich se odvíjela gesta tanečníků v průvodu, i těch, co vyšli z lidu na okraji prostranství. Vše v jediné

magické harmonii. Slova dávné písně ovládla prostor a čas...

    A naproti jim náhle vytryskla odpověď, svěžími hlasy tančících dívek. A pak se jako živelná přírodní síla strhl refrén, hlasy šlehaly k nebi spolu s plameny, byla v nich radost, okouzlení, odevzdání...touha. Byla to píseň paměti, píseň o ztraceném světě i o tom, co se neztratilo z lidských duší. Tančili v přerývavém fascinujícím rytmu a beze strachu překračovali stružky ohně, ve stejném rytmu vybuchovaly plameny z kamenných kádí, ovládány pohyby holí v rukou mužů, snad znalých nějakého neuvěřitelného kouzla.

    Žena s číší prošla středem jejich dvojstupu jako posvátnou čestnou cestou. Bez zaváhání překročila hořící příkop kolem sloupu, i když oheň tu byl vyšší, než jinde. Položila hadí číši na jeho drsný povrch, bleskurychle se obrátila k ostatním, napřáhla k nim ruku s otevřenou dlaní v obřadním a velitelském gestu. Na okamžik strnuli, jen flétna odkudsi ze stínu a údery a šlehající plamen udržovaly magický rytmus. A pak ještě její ruce.

     V dalším okamžiku se všechno zlomilo a dalo do pohybu, vedeno jejími majestátními úspornými gesty, plnými jakési nepostižitelné a skryté moci. Zdálo se, že se jí podvolily i vlny na obzoru, zvedaly se stejně, jako řady zpívajících. Té síle začali podléhat i diváci na terasách, trylky flétny je opřádaly sítí čarů, snad i jejich tep byl v souladu s rytmem tak opojným a náhle přirozeným, jako zapomenuté písně z dětství, společného dětství světa...

    Nezadržitelně se blížil další refrén a Tereien pocítil skoro úzkost; měl dojem, že bude-li to pokračovat, nárazy čarovných vln hudby rozbijí hradbu jeho duše a dovnitř vtrhne povodeň!

     Žena před hadí číší zpívala. Je možné, že jí takřka otcovsky říkal “Plamínek”? Najednou byla tak vzdálená s tou podivnou, neznámými silami propůjčenou mocí... Její hlas byl v pestrém pletenci zvuků nejhlubší a nejtrpčí, byl to hlas hořkého poznání, vědoucí odevzdanosti, naděje, rašící ze spálenišť, bez iluzí, ale s nevymýtitelnou důvěrou. Píseň hasnoucích a rodících se světů...

     A přišel refrén... Gejzír ohně a hlasů vytryskl k hvězdnému nebi, jednou, podruhé - a -  jediný výkřik všech sfér!

     Stalo se. Poslední obrana Tereienovy duše padla a dovnitř... vtrhlo světlo.

   Skutečné světlo, vytrysklo z oka hada na číši, kterou teď držela nad hlavou. Krom slunce nikdy nespatřil tak silnou záři. Už nestála před sloupem, ale na sloupu a zvedala nádobu k nebi, jako by ji chtěla naplnit věčnou pravdou hvězd. Oko hada neskutečně zářilo... a ona nepřestala zpívat... Jak by chtěla hlasem znovu pozvednout nebezpečné štíty vln. A fascinované děti Dávných se přidaly...

     Ne! vykřikl v duchu Tereien, zděšen silou vlastního očarování, zjitření mysli a citu. Neboť poselství, jemuž se cítil být na dosah, se dalo vnímat jen obojím zároveň… Ale píseň, zdvíhající se k refrénu jeho tichý protest nezadržel.

    Teď…!

   Je možné, že se tou silou nerozbila zem pod jeho nohama, křišťálová číše nebe? Něco se však roztříštilo...

     Nádoba v rukou té ženy. A střepy se rozlétly na všechny strany, některé vzlétly vzhůru, jako by chtěly zaujmout místo mezi hvězdami. Světlo oka pohaslo, neviděl je už. Pohasly i ohně, zůstal jen tichý zástup na prostranství, sklánějící se k zemi, aby posbíral střepy tajemného předmětu. A bílá postava na sloupu se stříbrnou spirálou v ruce. Položila ji na kámen. Najednou byla velmi maličká.

   A dřív, než se Tereien stačil probrat z omámení, vyplul z úkrytu mezi korunami stromů obrovský hedvábně bílý měsíc. Měsíc v úplňku. Pod ním viselo cosi jako veliká lampa Dávných, s planoucím ohněm a také lehká rákosová lávka. Na ní stál Tereienův cizí mladý vzdělanec, Inn.

    Spustil dolů stříbrnou smyčku a Plamínek ji chytila, rychle se vytáhla k bratrovi.

    A Tereienovi se vybavily pouštní legendy o hvězdách, dětech bohyně Anstrei, vládkyně bílého měsíce... Prý sestupují na zem, aby pomohly a někdy se opět vracejí... že by jim půjčila na cestu svou vlastní měsíční bárku?

    Ti dva na lávce zvedli ruce k pozdravu a zvláštní gesto rozloučení věnovali jemu. Inn trhl stříbrnou šňůrkou a z nádob na okrajích rákosového lešení se spustil déšť. Jak by ne, vždyť je to bárka Anstrei, paní oblaků a pramenů... Bílý měsíc se prudce vznesl vzhůru a vzdaloval se nad mořem...

    Teprve teď se Tereien dokázal pohnout k činu. Nic nevysvětloval naprosto ohromeným hostům a seběhl dolů. Na sloupu ležel jen zkroucený stříbrný had, slepý, bez oka. To si zřejmě ponechali ONI. Tereien na chvíli strnul, se směsí úžasu a smutku, byl tak lehký, že ani nebolel. Obrátil se  k lidem, potomkům Dávných, které jeho předkové ovládli silou. Usmívali se na něj... a najednou otevírali dlaně, nabízeli mu své ukořistěné střípky z hadí číše. A jeho zaplavilo hřejivé vědomí, že nikdy nebude mezi nimi sám.

   O nic nepřišel. Naopak, ti dva tajemní navždy vrátili cenu zapomenutému, zdánlivě mrtvému předmětu z Dávna. Dokázali, že stará mystéria, o nichž snil, byla velkolepá, hluboká a dosud žijí. To byl jejich dar…

    S hrdě vztyčenou hlavou se vracel k hostům, kteří se ještě zcela nevzpamatovali. Jeho dům se stal dějištěm legendy, promluvily tu prastaré a podivuhodné síly. Kdysi poražený svět zázraků se  k němu vrátil.

    Co si vezmete, to si vezme vás... Jak veliká je to pravda! Co předkové vydrancovali a zotročili hrubou silou, musí dědici splatit láskou, úctou a touhou. Podmanili si zemi a ta země si podmanila je, vlastní mocí a kouzlem. Nebo ještě podmaní.

    Zmatení lidé na terase zatím jen tápavě hledali slova pro to, co se stalo. Ani oni neuniknou zemi, kterou si přivlastnili, jejímu duchu, božstvům a hvězdám...

                   

                                                                   *   *   *

 

     Ještě hluboko v noci meškaly děti Dávných v pobřežních zahradách. Seděly na kamenném zábradlí a kmenech stromů Mijo a rozprávěly.

     "Kdo by mi kdy uvěřil, že jsem šila měsíc!" zasmála se postarší baculatá služka. "Měsíc z hedvábí..."

     "Z hedvábí a dýmu," upřesnil jeden z mužů.

     Linali neříkala nic, jen se usmívala na střípek z hadí číše ve své dlani. Střípek... Na okamžik vzplál třpytným jasem.... Raději kolem něj sevřela prsty, co kdyby paprsek toho světla zalétl až do domu?

     Ostatní fascinovaně zírali na její ruku, oči jim zářily málem jak střípek sám. Vždyť i  Linali svírala v dlani oko... oko hada.

     "'Takový úžasný dar..." vydechla jedna žena.

     "Léta jsme chodili kolem toho," zalitovala Linali, "a nic jsme netušili. Kolik lidí mohlo být zachráněno před nemocí a smrtí, kolik úrody před zkázou, jen znát to, co dnes! Věčné díky těm dvěma, že nám ukázali, jaký poklad tu máme."

     "A že ho vložili do rukou nám, nevědoucím a nezkušeným…" poznamenal mladý Tereienův sekretář.

   "Však se Linali dobře vyučila u Plamínku," prohlásila hrdě Linalina teta. "A u Inna podstoupila zasvěcení.."

     Zasvěcení... Linalina tvář se na okamžik zachvěla vzpomínkou na bolest, hrůzu a pokoření, jež patřily k poznání veškeré moci kamene, hadího oka. Sny mohou být lehké a hebké, jako měsíc  z hedvábí a dýmu, proto se vznášejí. Za pravdu se však platí a stejně za moc, sílu... za zázraky.

    "Jak se mohli naši předkové té věci vzdát?!" nechápal chlapec vedle ní.

    "Důvody měli," odpověděla mu Linali a začala vyprávět příběh, jak ho s Plamínkem a Innem vyčetli  z útržků starých listin a pouštních bájí...

    O kameni, který s sebou přinesli trosečníci z dalekého hvězdného ostrova. Na březích a pouštích Siancie nalezli novou vlast, vzali na sebe lidskou podobu a smísili se s místními. Měli čím obdarovat ty, kdo je přijali. Jejich kámen uměl zázračně léčit lidi i zemi, ale také těžce a krutě zraňovat..! Vždyť byl zhmotněnou mocí touhy, toho zvláštního vzepětí mysli a citu, vůle a vášně  -a touha je zbraň o mnoha ostřích…

    Proto se ho dědici později zalekli a zřekli, zazdili ho ve skalní puklině, přikovali k číši, jež měla navždy popřít jeho vlastní význam... Jenže s ním zazdili i touhu - i odvahu poznávat síly světů a hledat v nich užitek. Přílišná opatrnost je stejně osudná, jako její nedostatek. Kvetoucí kultura Dávných se zastavila na své cestě a začala nezadržitelně upadat…

          Až byl kámen čirou náhodou nalezen a vyzdvižen rukama dobyvatelů... A ještě později přivábil hledače, dva potomky hvězdných trosečníků, jejichž prapředkové se kdysi usadili v jiných končinách. Dva, kteří měli své vlastní kameny a užívali je k prospěchu světa, třebaže sami okusili až do dna všechna nebezpečí té moci. Kdo by byl více povolán říci, že je čas naučit se zacházet  s nebezpečím, překročit staré hráze... a jít dál…?                                            

               

                                                             *  *  *

 

    "Kdy jsi vlastně získala ten kámen?" zeptala se Linali jedna mladá služebná.

   "Když Plamínek nechala roztříštit tu číši,"  vysvětlovala Linali. "Spadl na zem s jejími střepy, naprosto nenápadně. A náš dobrý pán Tereien si teď myslí, že ho odnesli oni."

    "Nešlo to jinak?" protestovalo Tereienovo páže. "Museli jsme mu ten pohár zničit? Třebas stačilo vyměnit kámen za kus opáleného  skla, nemusel nic poznat..."

   "To bychom ho jen nízce a zákeřně podvedli," řekla Linali, "učinili jeho nejvzácnější skvost bezcenným. Zatím co teď už nikdy svou cenu neztratí, třebaže o něj přišel. Dali jsme mu za něj kouzlo.... A co více -  i střípek poodhalené pravdy. Právě tak velký, aby ho unesla loď snů  z hedvábí a dýmu…"

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář